vystavení dětí a mladistvých z rizikových skupin strašlivému videu a fotkám zranění těchto pacientů může významně změnit názory mládeže na cenu a následky agrese.

Cornwell a jeho kolegové sledovali 97 chlapců a dívek ve věku od 7 do 17 let, kteří se účastnili aktivit ve dvou centrech Policejního atletického spolku umístěných blízko areálu nemocnice ve východním Baltimoru. Nejprve za pomoci dotazníku vyhodnotili postoje mládeže ke konfliktu mezi lidmi, včetně pravděpodobnosti jejich násilného jednání. Poté s dětmi měli sezení, během kterých jim ukazovali jednoznačné fotky skutečných pacientů se střelnými zraněními.

HIPCOC tým porovnal tyto fotky s videi raperů přikrášlujících násilí. Jedno hudební video například zobrazovalo zpěváka, který je postřelen a který v následujícím záběru pokračuje ve svém životě, jako by se nic nestalo, pouze s malou náplastí na obličeji. Naopak snímky, které Cornwell a jeho kolegové předložili účastníkům, zahrnovaly fotku muže, jehož břicho bylo rozerváno kulkou, a fotku těhotné ženy, jejíž 8-měsíční plod byl zabit, když byla postřelena do břicha.

Následný dotazník vyplněný 48 dětmi prokázal značný pokles kvantifikovaných názorů podporujících agresi. Našly se také důkazy, že dotázaná mládež se k násilí s cílem urovnat konflikt uchýlí s menší pravděpodobností.

„Naše studie poukazuje na to, že druhu zromantizované verze násilí, který se ukazuje v televizi, lze čelit upřímnějšími a otevřenějšími diskusemi a ukázkami toho, co násilí skutečně provede s tělem,“ řekl spoluautor studie David C. Chang, Ph.D., M.P.H., M.B.A.

To mě vede k úvaze, jestli by se tento přístup mohl použít v izraelsko-palestinském konfliktu. Po zralé úvaze se zdá, že by to zřejmě nefungovalo.

exposing at-risk children and teenagers to grisly videos and photos of these patients' wounds can significantly change the youths' beliefs about the value and consequences of aggression.

Cornwell and colleagues followed 97 boys and girls ages 7 to 17 who participated in activities at two Police Athletic League centers located near the hospital's East Baltimore campus. They assessed the youths' attitudes regarding interpersonal conflict, including their likelihood to act violently, through a survey. Next they conducted sessions with the children, showing explicit photos of actual trauma patients treated for gunshot wounds.

The HIPCOC team compared the photos to rap videos that glamorize violence. For example, one music video shown portrayed a singer getting shot, and in the next scene he continued life as usual, wearing a small Band-Aid on his face. By contrast, the images Cornwell and colleagues offered to the participants included those of a man whose abdomen was torn open by a bullet wound, and a pregnant woman who was shot in the abdomen, killing her 8-month-old fetus.

A follow-up survey completed by 48 youths showed a significant reduction in quantified beliefs supporting aggression. There also was some evidence that the youths would be less likely to resort to violence to settle conflicts.

"Our study suggests that the kind of romanticized version of violence shown on television can be countered by more frank and open discussions and displays of what violence really does to the body," says David C. Chang, Ph.D., M.P.H., M.B.A., a coauthor of the study.

It makes me wonder if this approach might be used in the Israeli-Palestinian conflict. On second thoughts this would probably not work.

Před devíti lety, noc předtím než mu doktoři usekli pravou ruku, napsal Nazár Džoudi ve vězení Abu Ghrajb dopis své manželce. Byla to poslední věc, kterou svojí pravou rukou vykonal, rukou, která měla být podle příkazů Saddáma Husajna metodicky odstraněna jako trest za zločin obchodování v amerických dolarech.

...

Lékaři a prostetici [v USA], dojatí osudem Džoudiho a dalších šesti Iráckých obchodníků, jejichž pravé ruce byly amputovány v Abu Ghrajb, každého z nich vybavili „bionickými“ rukami v hodnotě 50 000 dolarů. Černé kříže, které byly každému z mužů vytetovány do čela jako znamení kriminálníků, byly před několika týdny odstraněny plastickým chirurgem z Houstonu. Všechny úkony a výrobky byly poskytnuty bezplatně jako dar.

Zatímco se zdá, že odpor k Američanům v Iráku roste každým dnem, těchto sedm Iráčanů neskrývá svoji vděčnost nejenom za svoje nové ruce, ale i za roli USA při ukončení, jak říkají, „hrůzovlády“, která si vyžádala životy 2,5 miliónu jejich krajanů.

„Řekněte Američanům, co jim všichni Iráčané chtějí říct,“ řekl Salah Zinad. „Řekněte jim: Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme.“

Ani ostatních šest Iráčanů nešetřilo citovými výlevy, jejich dík nezakalen současným skandálem se zneužíváním vězňů v Abu Ghrajb na předměstí Bagdádu, ani jinými potížemi s okupací v Iráku.

„V Iráku máme svobodu. Teď říkáme cokoliv chceme,“ řekl Zinad. „Za Saddáma jsme šeptali.“

Těchto sedm Iráčanů v nedávných rozhovorech projevilo neutuchající důvěru v budoucnost Iráku a americkou roli v ní.

Zinad o zneužívání vězňů: „Někteří američtí vojáci jsou problémem. Ne všichni Američani. Ti Američani, kteří to udělali, budou potrestáni. Za Saddáma bylo podobné zneužívání odměňováno a chváleno. Iráčané chápou ten rozdíl.“

Kasim Kadhim o Američanech, kteří si myslí, že invaze Iráku byla chybou: „Myslím, že tito lidé se mýlí, protože Alláh říká, že všichni lidé jsou bratři. Musíme si navzájem pomoci, jestliže máme problém. ... Jak to uděláme, jestliže nám nikdo nepomůže?“

Basim Al Fadhly o tom, proč je mnoho Iráčanů rozčilených: „Mají dobré důvody se rozčilovat. Udělalo se hodně chyb kvůli kulturním rozdílům. Irák ještě stále není země jako USA. 35 let jsme žili pod Saddámem. Ale to neznamená, že Iráčané nechtějí demokracii. Lidem se líbí svoboda, ale se svobodou potřebujete život.“

Přesně tak, těchto sedm iráckých mužů je rádo, že Američané přišli do Iráku. Chápou to, co týpci, kteří jsou proti Bushovi, nechápou (anebo spíš nechtějí pochopit?): Irák je na dobré cestě stát se lepším místem, a to nikoliv díky protiválečným demonstrantům po celém světě.

Nine years ago in Abu Ghraib prison, on the night before doctors were to cut off his right hand, Nazaar Joudi wrote a letter to his wife. It was the final act he was to perform with the hand, which was to be methodically removed on Saddam Hussein's orders as punishment for the crime of doing business in American dollars.

...

[U.S.] Doctors and prosthetists moved by the plight of Joudi and six other Iraqi merchants whose right hands were amputated at Abu Ghraib finished fitting each of the men with ,000 "bionic" hands. Black tattoos of crosses that had been carved into the men's foreheads to label them criminals were removed by a Houston plastic surgeon a few weeks earlier. All the services and products were donated.

As resentment of Americans in Iraq seems to swell each day, these seven Iraqis are unabashed in their gratitude, not just for their new hands, but for the U.S. role in ending what they call the "reign of horror" that claimed the lives of as many as 2.5 million of their countrymen.

"Tell the American people what all Iraqis want to tell to them," Salah Zinad said. "Tell them: Thank you. Thank you. Thank you. Thank you. Thank you. Thank you. Thank you."

The other six Iraqis were equally effusive, their appreciation undimmed by the current prisoner abuse scandal at Abu Ghraib, outside Baghdad, and other occupation worries back home.

"We have freedom in Iraq. Now we say anything we want," Zinad said. "Under Saddam we whispered."

In recent interviews, the seven Iraqis were unflagging in their confidence about Iraq's future and the U.S. role in it.

Zinad on the prisoner abuse: "Some American soldiers are a problem. Not all Americans. These Americans who did this will be punished. Under Saddam, such abuses were rewarded and praised. Iraqis understand the difference."

Qasim Kadhim on Americans who think the invasion of Iraq was a mistake: "I think those people have made a mistake, because under Allah, all people are brothers. We must help each other if we have a problem. . . . How do we do it if nobody helps us?"

Basim Al Fadhly on why many Iraqis are angry: "They have good reasons to be angry. There have been many mistakes because of cultural differences. Iraq is not a country like America yet. We were 35 years under Saddam. But that does not mean Iraqis don't want democracy. People like freedom, but with freedom you need life."

That’s right, these seven Iraqi men are happy the Americans came to Iraq. They understand what the anti-Bush types don’t understand (or rather don’t want to understand?): Iraq is on its way to become a better place, and no thanks to the anti-war protesters all over the world.

Na začátku videa sedí Berg na umělohmotné židli a předříkává svoje jméno a jména svých rodičů a rodinných příslušníků. Obraz se mění a teď je svázaný na zemi před pěti zamaskovanými mudžahedíny, z nichž jeden čte z kusu papíru dlouhé monotónní prohlášení v arabštině. Zvuk se o pár vteřin předchází před obrazem; najednou slyšíte kakofonii jekotu a výkřiků, které nesouhlasí s obrazem. Potom se zesilujícím se pronikavým řevem ten, který četl prohlášení, odloží papír, vytáhne dlouhý nůž zpod košile, přiskočí k Nickovi Bergovi a začne mu odřezávat hlavu. Další skočí Nickovi na záda a drží mu ruce, zatímco Nick umírá. Ostatní skáčou a tancují za výkřiků „Allahu Akbar!“

Jekot a dávení se je hrůzyplné. A není to rychlé.

Video končí scénou, ve které jedna z těch kreatur drží Bergovu hlavu, zatímco kamera zabírá detailní záběry hlavy a těla. A jezera krve.

Popisuju to do detailu, protože nechci aby se na to kdokoliv díval bez přípravy.

A pamatujte si následující: to, co vidíte na tomto videu, je to, co by mudžahedíni rádi udělali každému jednomu z nás.

Video je dostupné na Northeast Intelligence Network.

It opens with Berg sitting on a plastic chair, reciting his own name and the names of his parents and family members. The scene changes and he’s tied up on the floor in front of five masked mujahideen, as one reads a long droning Arabic statement from a piece of paper. The audio is a few seconds ahead of the video; suddenly you hear a chorus of screams and shouts that don’t match the video. Then, as the yelling and keening intensifies, the one who read the statement puts away the paper, pulls a long knife out of his shirt, leaps onto Nick Berg and begins sawing his head off. Another one jumps on Nick’s back and pins his arms as he dies. The others caper and dance, calling out “Allahu Akhbar!”

The screaming and gagging is nightmarish. And it’s not quick.

The video ends with one of these creatures holding up Berg’s head while the camera pans in for closeups of the head and body. And the lake of blood.

I’m describing this in detail because I don’t want anyone to watch this without being really prepared.

And remember this: what you see in this video is what the mujahideen would like to do to each and every one of us.

Video is available at Northeast Intelligence Network.

Pohroma v Abu Ghraib, chování několika červivých jablek v amerických ozbrojených silách, spustila tento důležitý vývoj, který ovlivní způsob, jakým občané nahlížejí na válku al Kajdy proti Američanům. 11. září vepsalo Mohamada Attu do kolektivní paměti této země a mezinárodního společenství, ale 11. květen zachová Abu Musaba al Zarkavího v téže paměti jako jednoho z nejkrutějších nepřátel nevinných civilistů kdekoliv na světě. Jméno tohoto teroristy na útěku je v názvu příšerného videa ukazujícího utětí Bergovy hlavy.

Život Nicka Berga byl jednoduchý. Původem od Filadelfie, Berg hledal práci v osvobozeném Iráku, anebo to si alespoň myslel. Věřil své vládě a věřil politikům své země. Odjel, aby pomohl Iráčanům a vytvořil osobní pouto s iráckou občanskou společností. Překážel ale šíření Džihádu. Stal se osamělým kafirem (nevěrcem) a ocitl se na špatné straně dar el Harb (zóna války, jak ji chápou islamisti). A jako takový byl zavražděn dlouhým mečem al Zarkavího. Obrázky jeho vraždy obletí svět – a zaslouží si, aby zastínily fotografie z Abu Ghraib.

V americkém vazebním středisku, které si podmanilo světovou pozornost a vznítilo sebemrskačskou křížovou výpravu v USA, byly muži ukazováni nazí, naskládaní na hromadu a ponížení. Ale protože americká společnost je svobodná a demokratická, podobné činy ponižování a zneužívání jsou odpudivé pro kteréhokoliv Američana a také byly rychle odsouzeny. Je to protože Američané si váží života a žijí v otevřené společnosti, která odhaluje své vlastní nespravedlnosti. Práva zadržených jsou v Americe svatá, i když tito zadržení jsou teroristi, kteří připravili o život nevinné.

Ovšem v Abu Ghraib džihádu jsou nevinní masakrováni podle přání, jak je po vůli bezbožným válečníkům. V al Zarkavího „vazebních střediscích“ neexistují žádné zákony, žádné předpisy a není tam žádná lidskost; existuje jenom kult smrti, který vyžaduje vraždění nevinných a pokračuje bez spravedlnosti nebo reflexe.

Někteří z nás možná, bohužel, podpořili tento krvavý festival, který byl předveden na internetu. Zatímco Abu Ghraib se nyní stal další možností pro teroristy, jak ospravedlnit zabíjení nevinných lidí, liberální a protiamerické hlasy z tohoto konce světa se opět dopouštějí této hrozné logiky, přehnaně posuzují tak zvaný dopad zneužití iráckých vojáků jejich strážci a prohlašují, že „reakce budou násilné a krvavé“. Jinými slovy, morálně ospravedlňují tyto krvavé skutky tím, že je považují za pouhé odpovědi, nikoliv za činy, které jsou v souladu s kulturou smrti a nenávisti. A tak když došlo k Bergově vraždě, která byla zveřejněna online, ty samé hlasy si pospíšily, aby položily morální rovnítko mezi Abu Ghraib a brutální useknutí hlavy nevinného mladého muže. Žádná podobná rovnost ale neexistuje.

Přes Little Green Footballs.

The Abu Ghraib disaster, the behavior of few bad apples within the U.S. armed forces, triggered this major development that will influence the way citizens look at al-Qaeda's war on Americans. September 11 brought Mohammad Atta into the collective memory of this country and the international community, but May 11 will keep Abu Musab al Zarqawi in that same memory as one of the most cruel enemies of innocent civilians anywhere. The terrorist fugitive’s name is the title of the horrendous video showing Berg’s beheading.

Nick Berg's life was simple. Out of Philadelphia, he sought a job in a liberated Iraq, or so he thought. He trusted his government, and trusted the politicians of his country. He traveled to help Iraqis and establish a personal link with Iraq's civil society. But he was obstructing the spread of Jihad. He became a lonely Kafir (infidel), and found himself on the wrong side of dar el Harb (the war zone as conceived by the Islamists). And as such, he was slaughtered by the long sword of al Zarqawi. The pictures of his murder will circle the world – and they deserve to overshadow the Abu Ghraib photos.

In the American detention center that grabbed world attention and ignited a self-whipping crusade in the U.S., men were shown naked, piled up and humiliated. But because American is a free and democratic society, such acts of humiliation and abuse are abhorrent to American people everywhere and come to be quickly judged and condemned. This is because Americans value life and live in an open society which exposes its own injustices. The rights of detainees are sacred in America, even if these detainees are terrorists and have taken innocent lives.

At the Abu Ghraib of jihad, however, innocents are slaughtered at will at the discretion of unholy warriors. In the al Zarqawi "detention centers," there are no laws, there are no codes, and there is no humanity; only a cult of death exists that demands the slaughter of innocents and perpetuates itself without justice or reflection.

Unfortunately, some among us may have fuelled the blood fiesta that was shown on the website. While Abu Ghraib has now become another way in which terrorists can legitimize killing innocent people, liberal and anti-American voices from this end of the world re-perpetrate this horrid logic, excessively assessing the so-called impact of the Iraqi soldiers abuse by their guards and declaring that the "reactions will be violent and bloody." In other words, they morally legitimized these bloody acts by seeing them as mere responses, not actions that are in line with a culture of death and hatred. So when the slaughter of Berg took place and was posted online, these same voices rushed to establish a moral equality between Abu Ghraib and the savage beheading of an innocent young man. But no such equality exists.

Via Little Green Footballs.

Největší panarabské televizní stanice – al Džazíra a al Arabija – v úterý večer odvysílaly krátké části videa a delší úryvky pak ve středu. Ani jedna stanice neukázala samotnou popravu.

„Už jen zpráva o této události je dost silná,“ řekl mluvčí al Džazíry Džihad Ballout. „Ukázat samotné stětí hlavy je mimo meze patřičnosti.“

Ve středečních novinách ve většině arabských zemí se popravě dostalo malé pozornosti.

Nejrozšířenější egyptský deník al Ahram popravu ignoroval. Další dvoje provládní noviny, al Achbar a al Gomhurija, uveřejnily uvnitř novin agenturní zprávy bez fotografií.

Ahmed Reda, šéfredaktor al Ahramu, řekl, že zpráva přišla příliš pozdě na to, aby mohla být americkou vládou potvrzena pravost videa. Ve čtvrtečním vydání deníku byl zveřejněn článek na čtvrté straně, ale bez fotografií.

Noviny v Sýrii, kde vláda přísně kontroluje tisk, o popravě neinformovaly, stejně jako noviny v Iráku, ačkoliv tam to mohlo být kvůli pozdnímu objevení se této zprávy.

Jordánský vysokonákladový deník al Rai o popravě ve středu uveřejnil na vnitřní straně reportáž bez fotografie.

Dva anglicky psané deníky ve Spojených arabských emirátech uveřejnily agenturní zprávy bez fotografií, jeden z nich na titulní straně, druhý na straně 14. Dva arabsky psané deníky ve Spojených arabských emirátech uveřejnily uvnitř novin krátké články bez fotografií, a třetí deník se o popravě nezmínil.

Většina libanonských novin napsala o vraždě zprávu a zveřejnila Bergovu fotografii, na které sedí před militanty.

Otázkou tedy je, proč byli rozhořčeni zneužíváním iráckých vězňů v Abu Ghraib, ale ne hrůznou vraždou mladého civilisty. Je jeho život méně důležitý než důstojnost vězňů? Odpověď je celkem jednoduchá: jeho vražda odhaluje skutečnou ohavnou tvář fanatického islámu, takže arabská média by o ní raději vůbec neinformovala; zvláště protože, a to právem, směřuje pozornost od činů skupiny pochybených vojáků v Abu Ghraib zpět k islámským teroristům, kteří jsou opravdovou hrozbou pro rodící se demokracii v Iráku. Je také velice poučné sledovat zuřivou debatu, slyšení v Senátu, vyšetřování a vojenské soudy se sedmi vojáky v USA v souvislosti se zneužíváním vězňů v Abu Ghraib a porovnat to s opatrným (anebo uspokojeným?) přístupem arabského světa k poslední popravě amerického civilisty. Také bych rád věděl, jestli se světové veřejné mínění ozve na tuto vraždu se stejnou vehemencí, s jakou se ozvalo v případě zneužívání iráckých vězňů.

The biggest pan-Arab television stations – Al-Jazeera and Al-Arabiya – broadcast brief segments of the video Tuesday night and carried longer footage Wednesday. Neither station showed the beheading itself.

"The news story itself is strong enough," said Al-Jazeera spokesman Jihad Ballout. "To show the actual beheading is out of the realm of decency."

The beheading got little attention in Wednesday's newspapers in most Arab countries.

Egypt's leading daily, Al-Ahram, ignored the beheading. Two other major pro-government newspapers, Al-Akhbar and Al-Gomhuria, ran news agency reports on inside pages without photographs.

An Al-Ahram editor, Ahmed Reda, said the news came too late for the newspaper to confirm the video's authenticity with the U.S. government. Thursday's edition of the newspaper carried a story on page four but no photograph.

Newspapers in Syria, where the government tightly controls the press, did not report the beheading. Nor did any newspapers in Iraq, although that may have been because the news broke late.

Jordan's mass circulation Al Rai published a report on the execution Wednesday on an inside page without a photograph.

The two English-language newspapers in the United Arab Emirates ran news agency reports without photographs, one on the front page and the other on page 14. Two Arabic-language newspapers in the UAE carried brief items inside without photographs, and a third didn't mention it.

Most Lebanese newspapers reported on the killing and ran a photograph of Berg sitting in front of the militants.

The question is why they were outraged by the abuse of Iraqi prisoners at Abu Ghraib, but not by a gruesome murder of a young civilian. Is his life less important than dignity of the prisoners? The answer is quite simple: this murder reveals the true ugly face of fanatic Islam so Arab media would rather not report on it at all; particularly because it, rightly, steers the attention away from actions of a group of errant soldiers at Abu Ghraib to Islamic terrorists who are the real threat to nascent democracy in Iraq. It is also quite illuminating to watch the furious debate, Senate hearings, investigation and courts martial of seven soldiers in the United States over the abuse of prisoners at Abu Ghraib, as compared with cautious (or complacent?) approach of Arab world to the most recent beheading of an American civilian. I also wonder if there will be the same outcry of world public opinion over the murder as there was over the abuse of the Iraqi prisoners.

Šest z deseti zemí, které minulý týden vstoupily do Evropské Unie, obdrží varování, že jejich rozpočtový schodek je příliš vysoký, píše se ve španělském tisku.

Varování jsou prvním krokem disciplinárního řízení zaměřeného na omezení rozpočtových schodků – anebo přebytků – na méně než tři procenta HDP.

Opakované přestupky proti těmto pravidlům by teoreticky mohly mít za následek velké pokuty, ale žádné pokuty nebyly nikdy předtím uplatněny a noví členové pravděpodobně dostanou možnost uvést své účetní knihy do pořádku.

Podle španělského finančního deníku Cinco Dias dostanou v následujících týdnech varování pravděpodobně Polsko (se schodkem 4,1%), Maďarsko (5,9%), Česká republika (12,9%), Slovensko (3,6%), Kypr (6,3%) a Malta (9,7%).

Český schodek téměř 13% (!) bude velmi obtížné snížit. Měli bychom se raději připravit na tučnou pokutu?

Six of the ten countries who joined the European Union last week are to be warned that their budget deficits are too high, according to Spanish press reports.

The warnings mark the first step in a disciplinary procedure designed to limit budget deficits – or surpluses – to less than three percent of GDP.

In theory repeated transgression from these rules could result in massive fines, however no such fines have ever been imposed and the new members are likely to be given significant leeway to put their books in order.

According to the Spanish financial daily Cinco Dias, Poland (with a deficit of 4.1%), Hungary (5.9%), the Czech Republic (12.9%), Slovakia (3.6%), Cyprus (6.3%) and Malta (9.7%), are all likely to receive warnings in the coming weeks.

The Czech Republic’s deficit of almost 13% (!) will be very difficult to limit. Shall we better brace ourselves for a heavy fine?

Já osobně bych rád zůstal opatrně optimistický. Je to ale docela těžké, když si čtu zprávy, průzkumy veřejného mínění a vidím, že „sjednocená“ Evropa je zatím jen slovo. Jasně, zboží se může volně pohybovat z jedné země do druhé, stejně jako finance, po „staré“ EU můžeme cestovat mnohem snadněji, ale pracovat tam nemůžeme, se vzácnou výjimkou Irska, Velké Británie a Švédska. Zemědělci mají ještě více důvodů k tomu, aby si stěžovali. Ať už právem nebo ne, všichni se můžeme cítit oklamáni politiky, kteří vzbudili očekávání, jež zůstalo nenaplněno. „Starých“ 15 zemí EU nás má v podstatě rádo – pokud zůstaneme, kde jsme a nebudeme narušovat jejich životní styl. Jak napsali v Rádiu Svobodná Evropa:

Ed Vulliamy v „The Observer“ z 11. dubna poznamenal: „Znenadání se naši noví spoluobčané v EU – titíž lidé, jejichž vysvobození z komunismu, způsobené jejich vlastní odvahou, jsme před 14 lety slavili – stali potenciálními „turisty za sociálními dávkami“ (Daily Mail), agenty „sociálních otřesů“ (Financial Times), „hrozbou“ (opět Daily Mail) pro naše sociální služby, hordou cikánů, anebo „povodňovou vlnou“ (Daily Express) „miliónů imigrantů“ (ještě jednou Daily Mail). Vláda nemluví o svobodě anebo jednotě, ale o „požadavcích běžného bydliště“ a „certifikátech pro registraci zaměstnání“.“

Pěkné. S podobnými články i v ostatních evropských médiích pak vůbec nepřekvapuje, že mezi občany 15 zemí bývalé EU nevládne nadšení pro rozšíření. Z politiků, kteří se snaží zůstat u moci, se stávají populisti.

Tak tady nás máte, Unii 25 velmi rozdílných členů. Bude muset dojít ke změnám, pokud má tato Unie vzkvétat. A taky si myslím, že můžeme na nějakou dobu zapomenout na Ústavu EU nebo na společnou zahraniční politiku. Po pravdě řečeno, příliš mi to nevadí.

I, personally, would like to remain cautiously optimistic. However, it’s rather difficult while reading news, opinion polls, and seeing that a “unified” Europe is only a word so far. Sure, goods can move freely from country to country, as well as finances, we can travel much easier to the “old” EU15, but we can’t work there, with the precious exceptions of Ireland, Great Britain and Sweden. Farmers have even more reasons to complain. Rightly or not, we all can feel betrayed by politicians raising expectations that remained unfulfilled. Basically, they (the “old” EU15) like us – as long as we stay where we are and do not disturb their way of life. As RFE/RL reported:

Ed Vulliamy noted in "The Observer" of 11 April: "Suddenly, our new partner citizens in the EU – those same people whose deliverance from Communism, wrought by their own bravery, we celebrated 14 years ago – have become potential 'benefit tourists' (Daily Mail), agents of 'social upheaval' (Financial Times), a 'menace' (the Mail again) to our social services, a horde of gypsies, or a 'flood tide' (Daily Express) of 'millions of immigrants' (the Mail again). Government talk is not of liberty or union, but of 'habitual residence requirements' and 'employment registration certificates.'"

Nice. With articles like that in other European media as well, it’s not surprising there is no enthusiasm about the enlargement among the citizens of EU15. The politicians, trying to stay in power, turned populist.

So here we are, a Union of very divergent 25 members. Changes will have to be done if this Union is to prosper. And I also think we can forget about EU Constitution or common foreign policy for some time to come. Frankly, I’m not too unhappy about that.